Budováni speciální vrtulníkové jednotky v rámci Armády ČR

Budováni speciální vrtulníkové jednotky v rámci Armády ČR

    Názor s velmi silným ironickým nádechem připomenul soustředění Armády ČR na chemické jednotky a poté na polní nemocnici. Dle logiky použité při argumentaci by pak po vybudování vrtulníkové jednotky mělo snad následovat „budování oddílu pobřežní stráže“.

Na jednu stranu je pochopitelné rozhořčení pisatele tohoto diskusního příspěvku. Na druhé straně je potřebné si uvědomit několik, ne zcela zjevných, faktů. Nebudu popírat pocit, že budování nasaditelných chemických a zdravotnických jednotek bylo značně ovlivněno jak poptávkou ze zahraničí, tak i snahou vyhovět této poptávce. Toto ale není případ letecké SOF jednotky.

České speciální síly absolvovaly několik úspěšných bojových nasazení v zahraničí, kde kromě plnění svých úkolů měly možnost pozorovat své kolegy ze zahraničí. Zkušenosti nasbírané v Afghánistánu se tedy přenáší nejen do oblasti výcviku, ale také do koncepční a doktrinální oblasti.

Pokud se tedy oprostíme od velmi tendenčního pohledu tvrdícího, že velká část snažení (ne-li veškeré snažení) českých ozbrojených sil je motivované snahou zalíbit se západním spojencům, pak uvidíme i další souvislosti. Tou hlavní souvislostí je, že vytváření speciální vrtulníkové jednotky je krokem zaměřeným k posílení schopností speciálních sil.

V současné době nemá AČR své vlastní velitelství speciálních sil, jako má například Polsko, Francie, Velká Británie, Norsko nebo Itálie. Jedinou institucí, která se tomu blíží, je Ředitelství řízení speciálních sil. To ovšem není plnohodnotným velitelstvím, pouze mezistupněm mezi 601. skupinou speciálních sil a ředitelem Vojenského zpravodajství. I toto je jedním z důvodů, proč je budovaná jednotka označována jako „SOF Capable“ a nikoliv jako „SOF Dedicated“.

Druhým důležitějším faktem je rozpočet vyčleněný pro vrtulníkové letectvo. Stát s armádou takové velikosti jako je AČR, a při tak nastavené zahraniční politice, si nemůže dovolit udržovat velké počty vrtulníků, které by umožňovaly plnění obou úkolů najednou. Tedy klasické dopravy konvenčních sil na bojiště a v rámci bojiště a v stejném čase i dopravu speciálních sil. Je tudíž vhodné, že byl zvolen právě přístup „SOF Capable“ vrtulníkové jednotky.

NATO SOF Study, která zde již byla několikrát citována, uvádí definici SOF Capable, tedy jednotky způsobilé pro speciální operace následovně:

  • Jedná se o prvky, které nejsou výhradně vyčleněné, ale které jsou schopné vést SOF podpůrné mise. Zejména pak mise zaměřené na infiltraci, vyzdvižení z prostoru, zásobování a omezená úderná podpora.
  • Tyto prvky disponují dostatečnými schopnostmi pro podporu operací sil SOF, ale dlouhodobě blízce nespolupracují nebo neprovádějí pokročilý výcvik pro plnění více komplexních SOF misí. Jejich podpora je omezená na méně citlivé operace.
  • SOF způsobilá jednotka může mít omezenou schopnost provádět velitelskou a kontrolní činnost a poskytovat logistickou podporu pro dlouhodobé operace sil SOF. Hlavní zátěž, ale při takových operacích bude spočívat na SOF vyčleněných jednotkách při plnění těchto úkolů.
  • Pro pojmenování jednotky jako SOF způsobilé je potřebné, aby taková jednotka spolupracovala při výcviku se silami pro speciální operace, měla určené taktické postupy a procedury týkající se její začlenění do vyčleněných uskupení pozemních, leteckých a námořních sil pro speciální operace.“

Není důvod se proto obávat, že by jednotky pozemních sil, které mají schopnost provádět aeromobilní operace, byly ukráceny o možnost využití takové jednotky a její schopností. Právě schopnosti letecké jednotky pro speciální operace byly námětem dalších komentářů v diskusi u předcházejícího článku.

Speciální jednotky pro speciální operace

Schopnosti všech jednotek pro speciální operace vystihuje citát z knihy Robina Neillandse V bojové zóně. Neillands cituje nejmenovaného velitele jednotky Commandos, který pojmenovává rozdíl mezi jednotkou Commandos a konvenční pěchotou:

Naši práci by zvládla každá jednotka pěchoty, kdyby na to měla dost času; ale jen Commandos to zvládnou v čase, který je k dispozici.“[1]

[1] Neillands, Robin. V bojové zóně. Speciální jednotky od roku 1945. Deus. Praha: 2001. str. 49

V roce 1980 se americké ozbrojené síly rozhodly použít při Operaci Orlí dráp vrtulníky RH-53D námořnictva s jejich původními posádkami. Při skutečnosti, že ani nasazené stroje, ani jejich posádky nebyly adekvátně připravené pro tuto operaci, nikoho nemůže překvapit, že celá operace dopadla nezdarem.

Z osmi vrtulníků nedorazily tři na shromaždiště označované jako Poušť Jedna. Tím už byl překročen limit povolených ztrát, který určilo vyšší velení při plánování operace. Mechanické poškození dalších dvou vrtulníků pak celou situaci jen zhoršilo. Tato zkušenost byla v průběhu několika následujících let reflektována hlavně vytvořením jednotky dnes známé jako 160. letecký pluk speciálních operací.

Vytvořením speciální letecké jednotky, ať už je to zmíněný 160. letecký pluk nebo 8. letka speciálních operací amerického letectva, se vždy spojí dva komponenty. Technický a lidský. Právě spojení obou těchto komponentů vzniká unikátní složka, která vzniká v současnosti i v AČR.

Pokud kterýkoliv z těchto prvků oddělíme od toho druhého, dostaneme podprůměrné a nebo v horším případě katastrofální výsledky. Pokud by měl být tento princip demonstrován na extrémním příkladě, potom je možno vzít v potaz následující situaci.

Jsou k dispozici dvě auta – speciální auto určené pro závody a klasická Škoda Fabia. Stejně tak jsou k dispozici i dva řidiči – závodník, který prošel přípravou a má zkušenosti s řízením, a klasický řidič, který jezdí jen z domu do práce a na nákupy. Posadíme-li závodníka za volant Fábie, potom je zde velká pravděpodobnost, že výkony, které předvede toto auto budou nadprůměrné.

Ale v porovnání s možným maximem to stále bude podprůměrný výkon. Na druhé straně může za volant závodního auta usednout klasický řidič. Je pravděpodobné, že se k závodnímu autu bude chovat stejně jako k své Fábii. Výsledek bude tedy vzhledem na řidiče průměrný, ale vzhledem na auto podprůměrný.

A je zde ještě jedna možnost. Tento řidič přecení své schopnosti a nezvládne řízení závodního auta a havaruje. Auto bude zničeno a on může přijít o život. Výsledek je tedy katastrofální.

Toto je značně zjednodušený příklad, který nebere v úvahu další faktory. Záměrem bylo, aby byly vyvráceny veškeré možné tendenční snahy o rovnostářství, které se určitě budou objevovat. Faktem je, že požadavky speciálních sil a pěších jednotek schopných provádět aeromobilní operace jsou odlišné. A jen různé typy podpůrných prvků mohou splnit tyto požadavky natolik, aby se nemuselo opakovat fiasko z Pouště Jedna.

Autor: Mgr. Ondrej Rajkovic

ČLÁNEK VYŠEL DNE 10.12.2013 NA SERVERU WWW.ARMADNINOVINY.CZ