Cesta domu...

26.10.2010 11:21

Sedim na letisti v Kabulu u pocitace, ktery pise bez hacku a carek, prohlizim fotky z uplynulych mesicu a pokousim se zachytit svoje pocity z dnesni noci. Vsechno tak rychle uteklo a nastal den, kdy jsme poprali stesti vsem, co nas prisli vystridat, povesili vlajku palubnich strelcu na stenu Czech house, dali pusu na rozloucenou holkam ze stabu a byl cas jit. Sel jsem pres zakladnu na terminal pesky, abych mel cas si srovnat myslenky. Pres to vsechno nocni vstavani, tahani zbrani, pruvanu ve dverich u kulometu a bolavych oci, mi najednou prislo lito, ze to konci. Proti nebi se rysovaly temne siluety nasich vrtulniku, vedle pristaval Chinook se svym typickym zvukem pomalych otacek rotoru a do jeho dveri lemovanych matnym zelenym svetlem rychle bezeli kluci oveseni vystroji do dalsi nocni akce. Kolikrat jsme to uz zazili? Kolikrat jsem se dival na vyrazy tech matne osvetlenych tvari patricich lidem, z nichz kazdy mel svuj duvod, proc prave on zrovna letel tmavou studenou noci na nejakou zapadlou zakladnu v jiznim afganistanu? Vyfoukl jsem kour z doutniku do tmy a nabral si do prazdne lahve od vody Cristal na rozloucenou trochu prachu z cesty, po ktere jsme tolikrat jezdivali k masinam.  Nebe nad horama bylo nebyvale ciste a plne hvezd. Tolik hvezd je jenom tady. To musite zazit. Bylo uz hodne po pulnoci kdyz jsem dosel k terminalu. O betonovy val tam sedel opreny americky vojak od airborne a nepritomne se dival do tmy. Popel s cigarety klepal na svoji zaprasenou M 4 s granatometem, coz mu evidentne nevadilo. " Is it possible take one picture with you? " zeptal jsem se ho. Nemel s tim problem. V par vetach mi rekl ze je z Oklahomy, doma ho ceka dvanactileta dcera a zbyva mu tady jeste deset mesicu. Cekal na let do Kandaharu. Dalsi komunikaci o zivote prerusil zvuk motoru pristavajici C-130. Ta uz byla nase. Poprali jsme si stesti a uz jsem musel. Ve dvojradu jsme se rychle blizili k otevrene zadni rampe, ze ktere vybihalo asi 40 americkych novacku. I v tom seru bylo videt jejich nervozni vyraz a ja jsem si nemohl nevzpomenout na scenu z devate roty. Jedeme domu a je to vsechno ceka... Mista po americke jednotce v nakladnim prostoru nestacila vychladnot a uz jsme na nich sedeli my. Jen poslednich par minut nas delilo od okamziku, kdy se zase o neco priblizime k domovu. Motory herkulesu zabraly, pres otevrenou zadni rampu se k nam naposledy dostal horky vzduch vonici po spalenem kerosinu a pak uz jsme se hnali po draze. Byly tri rano a my jsme leteli domu. Privrel jsem oci a videl pod sebou pisecne duny pomalu pohlcujici opustene domy, skaly u Zormatu, ktere jsem tolikrat pozoroval pres hledi kulometu a bylo zvlastni to tu vsechno najednou opustit. Trup herkulesu uz se prestal trast a my jsme klidne mijeli hory... Probudil mne az uder podvozku o drahu v Kabulu. Byly ctyri rano a otevrenim nakladove rampy pro nas valka v afganistanu definitivne skoncila. Ceka nas den volna a zitra letime domu.

   Noc ve stanu utekla rychle, vsudypritomny hukot generatoru mi snad bude doma i chybet. Dopisuju tech par vet mych pocitu a jdu si dat posledni obed. Jeste za nas vsechny posilam pozdrav Vam, co jste tu jeste museli zustat. Taky pusu Martince, Katce, Miruli  a Veronice. Drzte se vsichni, za par dni budete na nasem miste. Nezapomenem na Vas. Door gunner.